Jmenuju se Martina, je mi 31 let a s Petrem (43) jsme spolu byli rok a půl. Na začátku bylo všechno dokonalé – Petr mě rok dobýval, než jsem mu konečně řekla „ano“.
Brzy jsem si ale všimla, že má jednu kamarádku, která mu každý den volala cestou do práce. Neustále si psali a občas šli na noční procházky jen oni dva. Řekla jsem mu, že se mi to nelíbí. Nechci být omezující – v pořádku je podle mě, když má přátele, chodí s nimi na obědy nebo zůstává v kontaktu. Ale tato konkrétní kamarádka, kterou znal teprve rok či dva, byla jiná.
Petr sice přestal s každodenními hovory a nočními procházkami, občas se s ní však setkal na oběd – a to jsem dokonce podporovala.
Pak přišla další situace. Přiblížil se k jiné kamarádce z tanečního kurzu. Opět každodenní zprávy, opět noční návštěvy… tentokrát u něj doma. Byla mladší, svobodná a emocionálně náročná – červená vlajka, kterou jsem nemohla ignorovat. Řekla jsem mu, že se mi to nelíbí, slíbil, že se to nebude opakovat.
A přesto ji pak pozval k sobě, aby mu ukázala taneční kroky. To bylo přes čáru. Vytočilo mě to. Petr mi říkal, že mě miluje, ale jeho činy mi lásku nepřipomínaly. Přestala jsem mu věřit – a ukončila vztah.
Byla jsem sobecká? Nebo je někdy lepší poslouchat své instinkty a chránit své srdce, i když lásku nechceš ztratit?
Napsat komentář