Jmenuju se Veronika, je mi 23 let a s Honzou jsme byli spolu skoro pět let. Když mi bylo 18, narodilo se nám první dítě a on měl 17. Naše vztahy byly vždycky hodně bouřlivé. Před dvěma lety mě opustil kvůli jiné ženě – měla jsem k tomu své důvody a sama jsem věděla, že jsem selhala.
Hodně jsem na sobě pracovala – terapii, léky, práci – abych byla lepší nejen pro sebe, ale i pro něj a naše dítě. Snažila jsem se komunikovat, vařit, uklízet, být oporou. Když jsem ale chtěla totéž od něj, odmítal. Až letos, po měsících hádek, kdy jsem odjela k mamince na pár dní, si uvědomil, že potřebuje psychologickou pomoc. Pomohla jsem mu domluvit schůzky, připravila ho na ně a snažila se, aby se zlepšil – ale on buď zapomněl přijít, nebo to odkládal.
Postupně jsem ztratila nejen trpělivost, ale i romantické city. Domluvili jsme si přestávku a já mu řekla, že se budu vracet k myšlence vztahu, až opravdu na sobě zapracuje. Jenže při jednom hádce jsem mu upřímně řekla: „S tím, jak se chováš, mluvíš a vůbec se nesnažíš na sobě pracovat, nevidím pro nás společnou budoucnost.“
Honza se na mě rozzlobil a připomněl, že jsem říkala, že se k sobě možná vrátíme. Já jsem mu jen řekla: „Změnila jsem názor.“ A od té doby se mnou nepromluvil celý den.
Někteří mi říkají, že je to mužské dítě, které potřebovalo kopanec do zadku. Jiní zase, že jsem byla příliš tvrdá. Ale upřímně – když někdo nedělá nic, aby se zlepšil a zároveň na vás hází svůj hněv a frustrace, dokáže lásku vyčerpat.
Teď se snažím hledat cestu, jak být jen přátelé a zodpovědně se starat o naše dítě. Ale pořád se ptám sama sebe: udělala jsem správně, když jsem změnila názor?
Napsat komentář