Před dvěma lety jsem ztratila rodiče. A pak do mého života vstoupila ona – cizí holka, co mi hned napoprvé řekla, že taky chtěla zemřít. Teď nevím, jestli jsem udělala správně, nebo jsem zrůda.
Jmenuju se Karolína, je mi osmadvacet a před pár dny jsem poslala zprávu holce jménem Jana, že s ní už nemůžu trávit čas. Že se potřebuju soustředit na přátele, kteří tu pro mě byli vždycky.
A teď se cítím jako absolutní zmrd.
Před dvěma lety zemřeli moji rodiče.
Oba najednou, tragicky, nečekaně. Táta si vzal život. Máma zemřela krátko po něm na infarkt – lékaři říkali, že ze stresu. Bylo mi šestadvacet a najednou jsem byla úplně sama.
Přežila jsem jen díky třem holkám – Lucce, Nikol a Tereze. Známe se už pět let a ty poslední dva roky byly… transformační. Držely mě nad vodou. Dělaly ze mně zase člověka. Smály jsme se, brečely jsme, společně jsme přežívaly rozchody, ztráty zvířat, propouštění z práce. Tyhle holky jsou pro mě rodina.
A pak přišla Jana.
Jana je stará známá Terezy ze střední – viděly se naposledy před jedenácti lety. Před rokem se Jana přestěhovala do Prahy. Tereza nás seznámila. Viděla jsem ji dvakrát, třikrát v rámci naší party.
Pak mi napsala, jestli bych s ní nešla na nákup do Kauflandu.
A pak to přišlo.
Seděly jsme v autě a Jana najednou začala mluvit o tom, „kolik jsem toho musela prožít“. Nikdy jsem jí o tátovi neřekla – takže bylo jasné, že to ví od Terezy. Řekla jsem, že už jsem v pohodě a nechci o tom mluvit.
A ona na to: „Já jsem to taky zkoušela. Stejně jako tvůj táta.“
Zmrazilo mě to.
Řekla mi, že se pokoušela zabít. Že právě proto se přestěhovala do Prahy – protože všichni její kámoši z rodného města ji přestali kontaktovat, když zjistili, že byla na psychiatrii. Že nemůže snést odmítnutí ani sebemenší konflikt, tak je všechny zablokovala a utekla sem.
Řekla mi, že je pořád na pokraji toho, vzít si život.
Necítila jsem se dobře. Neznaly jsme se skoro vůbec – a ona mi do auta vyhrne tohle?
Ale zároveň… co kdybych ji ignorovala a ona by to udělala? Co kdybych zase prošvihla šanci někoho zachránit?
Cítila jsem zodpovědnost. Pořád si totiž říkám, jestli jsem nemohla zastavit tátu. A teď přede mnou sedí holka, co přímo říká, že je na tom stejně.
Tak jsem s ní šla na večeři.
Celou dobu jen mluvila o sobě.
Stěžovala si na život, na práci, na lidi. Nezeptala se mě na nic. Vůbec nic.
Pak mi začala psát každý týden – jestli se nechci sejít.
Já jí ale napsala, že jsem přišla o práci. Že jsem v hluboké depresi. Že teď nikoho nevidím, dokud se nebudu cítit líp, a že se jí ozvu, až na to budu připravená.
Stejně mi psala dál.
Pokaždé jsem jí vysvětlila, že se ozvu, až budu ready. A pokaždé se zeptala: „Jsi na mě naštvaná? Pořád mě máš ráda?“
Před týdnem jsem se konečně začala cítit trochu líp. A napsala jsem jí zprávu.
Řekla jsem jí pravdu: že po měsících, kdy jsem nikoho neviděla, teď potřebuju dohnat čas se svými nejbližšími přáteli. Že Jana je skvělá, ale nemůžu jí dát ten typ přátelství, jaký ode mě čeká.
Napsala jsem jí taky, že mám autismus – který se u mě projevuje hlavně sociálně. Že dokážu mít jen pár blízkých přátel najednou. Že to není nic proti ní.
Dala „srdíčko“ na zprávu. A neodpověděla.
A teď se cítím hrozně.
Co když jsem jí zlomila srdce? Co když teď udělá to, o čem mluvila? Co když jsem ji právě odmítla – a ona přece říkala, že „nezvládá odmítnutí“?
Co když jsem ji právě zabila?
Nebo jsem přehnaná? Měla jsem právo říct ne? Je sobecké starat se o sebe, když někdo jiný trpí?
Holky, nevím. Cítím se jako zrůda. Ale zároveň jsem přece nemohla obětovat svoje duševní zdraví kvůli někomu, koho skoro neznám… Nebo jo?
Jsem ta zlá?
Napsat komentář