Ještě před dvěma lety jsem byla úplně na dně. Bez práce, bez peněz, spala jsem u mámy na gauči a všechny svoje věci měla v igelitkách. Dlužila jsem známým, a dodnes cítím vinu, že jsem je do toho zatáhla.
Nakonec mi pomohla sestřenice. Pracovala tehdy u aerolinií a věděla, jak moc jsem zoufalá. Přimluvila se za mě u šéfa a já nastoupila jako pozemní pracovník – člověk, který nakládá a vykládá kufry z letadel. Ten pocit, že jsem po dlouhé době dostala šanci, byl k nezaplacení. Jenže dnes, po dvou letech, si říkám, že jsem ji možná nikdy neměla přijmout.
Práce je fyzicky náročná, potím se, tahám těžké věci, občas je to fakt hnus. Přesto jsem se vypracovala a stala se v tom dobrá. Jenže je tu jeden zásadní problém: jsem žena v prostředí, kde je drtivá většina mužů. A to, co se na ploše děje, by si většina lidí neuměla ani představit.
První facka reality
Hned v prvním měsíci jsem dostala lekci. Každý začátečník dělá chyby, ale mě jeden kolega seřval takovým způsobem, že jsem měla slzy na krajíčku. Ostatní nováčci byli muži – s nimi byl kamarád. Jen já jsem byla „neschopná“. Když jsem to řekla vedoucí směny – naštěstí ženě – hned pochopila, o co jde. Jasný sexismus. Kolega se omluvil, a krátce na to ho vyhodili kvůli drogám. Jenže místo aby se věci zlepšily, začalo to být ještě horší.
Líný, neloajální a páchnoucí
Možná to zní drsně, ale tak to je. Moji mužští kolegové tráví víc času posedáváním a nadáváním, než prací. Já sama odbavila celá letadla jen proto, že oni „neměli náladu“. Když pak někdo něco neudělá, svalí to na mě. A co je nejhorší – navzájem si lžou, podvádějí přítelkyně i manželky, a ještě se tím chlubí. Viděla jsem rozpadat se vztahy kvůli jejich záletům a pořád mě bolí, když si představím, že někde doma čeká žena, která nic netuší.
A hygiena? Někteří smrdí tak, že se mi obrací žaludek. Já se sprchuju každý den, nosím deodorant i parfém, ale oni se tváří, že je to pod jejich úroveň. My holky na směně se pak shlukneme do kouta a šeptáme si o tom, jak je to k nevydržení.
Sexuální obtěžování
To nejhorší ale přišlo v momentě, kdy jsem zjistila, že si mě kolega vyfotil zezadu, když jsem se ohnula při úklidu letadla a sklouzly mi kalhoty. O mém spodním prádle pak věděl bůhví kdo. Neměla jsem odvahu to nahlásit, styděla jsem se. Doteď mě děsí, kde ta fotka skončila.
Nedávno se situace skoro zopakovala – jen jsem se otočila dřív a nachytala kolegu s mobilem v ruce přímo za sebou. Tentokrát jsem šla hned za vedoucí. Prohledala jeho telefon, ale nenašla žádný důkaz. On mě od té doby obchází obloukem, ale já se už nikdy necítím v práci bezpečně.
A to ani nemluvím o hloupých poznámkách, sexistických vtípcích, o tom, že pro ně jako bisexuálka jsem jenom „fetiš“ do jejich špinavých fantazií.
Dneska se směju vtipům, které nejsou vtipné, předstírám, že mě nic netrápí, a v noci přemýšlím, jestli mám sílu to celé ještě vydržet. Ta práce mě uživí – ale pomalu mi bere duši.
Napsat komentář