Jsme spolu čtyři roky, máme tříletého syna a čerstvě narozenou holčičku. Poslední měsíce se ale cítím, jako bych na svých bedrech nesl úplně všechno – a začínám být zoufalý.
Když se nám narodilo první dítě, oba jsme pracovali na plný úvazek. Syn chodil do školky a já se kromě práce staral o domácnost – vařil, uklízel, sekal trávník, chodil na nákupy. Moje žena si prala jen svoje a synovy věci. Bylo to náročné, ale bral jsem to tak, že se prostě musíme semknout.
Jenže moje žena svou práci nenáviděla, a když čekala druhé miminko, rozhodli jsme se, že ji po porodu nechá. Počítal jsem s tím, že od té chvíle budu živit rodinu já – a že ona na oplátku víc převezme péči o domácnost. Abych to finančně utáhl, vzal jsem si směny navíc a z čtyřicetihodinového týdne se stalo sedmdesát.
Jenže ona dala výpověď už o tři měsíce dřív, než bylo v plánu – a od té doby dělám všechno úplně sám. Ráno po noční směně odvezu syna do školky, doma uklidím, připravím věci, večer vařím, peru, chystám krabičky do práce. A pak zase dvanáctka v práci. Moje žena se mezitím stará jen o miminko, které ale většinu dne spí. Když jí řeknu, že by mohla pomoct aspoň s nákupem nebo vysát, řekne, že je příliš unavená.
Někdy mám pocit, že jedu na doraz. Miluju ji, miluju svoje děti, ale začínám mít vztek, že na všechno zůstávám sám. Je špatné chtít, aby mi moje žena ulevila? Nebo jsem nespravedlivý, když čekám, že i ona „přitlačí na pilu“?
Napsat komentář