Bylo to asi rok a půl zpátky. Pracovala jsem v jednom velkém obchodním domě s oblečením v Praze na Václaváku. Tým tvořily skoro samé ženy, jen v noci tam dělal jeden chlapík na doplňování zboží.
V šatně jsme měli skříňky. Moje byla hned vedle Aničky. Byla to moc hodná, jemná holka, vdova, vychovávala sama malého synka a pořád nosila prstýnek po manželovi. Taková, co nikdy nedělá problémy, vždycky se usměje, a i když je na dně, tváří se, že je všechno v pořádku.
Jenže s námi pracovala i Barbora. Ta byla přesný opak – věčně naštvaná, drzá, vyvolávala konflikty. Jednou ji Anička nahlásila vedoucí, protože kouřila elektronickou cigaretu přímo na prodejně. A Barbora se jí pak mstila. Začala ji šikanovat – dusila ji v šatně, vyhrožovala jí, a dokonce jí později sebrala mobil z ruky a zamkla ho do cizí skříňky. To už bylo moc.
Anička to všechno snášela, protože nechtěla mít „problémy“. Když jsem se jí ptala, proč Barboře dokonce nosí kafe, odpověděla mi jen: „Já to radši vydržím, mám doma malého a nechci se s nikým hádat.“ Jenže já jsem viděla, jak jí to ničí.
Když jsem pak jednou slyšela, jak Barbora Aničce sprostě nadává kvůli fotce jejího syna, a dokonce do ní strčila, ve mně se cosi zlomilo. Po směně jsem za Barborou šla do skladu. Řekla jsem jí na rovinu: „Jestli na Aničku ještě jednou sáhneš, zmlátím tě.“ Smála se mi do obličeje – a já už nevydržela.
Pustila jsem se do ní. Nepřemýšlela jsem, neplánovala. Chytla jsem ji za vlasy a srazila k zemi. Byla větší než já, ale jakmile spadla, už se nezvedla. Jen mi mezi nadávkami opakovala, že jsem kráva. Když jsem se zvedla, vzala jsem si věci a odešla.
Od té chvíle se Aničky už nikdy ani nedotkla. Přestala ji terorizovat, přestala ji ponižovat. Anička nemá tušení, co se stalo. Myslí si, že Barbora si to prostě „rozmyslela“. A já vím, že jí to nikdy neřeknu. Je to tajemství, které si odnesu do hrobu.
Napsat komentář