Je mi 48 let, manželce 56. Máme dvě dospívající dcery. A já se cítím, jako bych se dostal na úplné dno.
Krátce po narození našich holek začaly u manželky zdravotní problémy – lupénka, štítná žláza, později fibromyalgie. Byl jsem u toho, podporoval ji, když šla na léčení, vzal jsem na sebe větší část finančního břemene. Najali jsme chůvu, která nám pomáhala s dětmi, aby se manželka mohla dát dohromady. Počítal jsem s tím, že to bude jen dočasné. Jenže to „dočasné“ trvá už dvanáct let.
Manželka se rozhodla, že do práce už se nevrátí. Nejdřív se hádala se zaměstnavatelem, pak byla oficiálně uznána invalidní. Od té doby v podstatě nedělá nic. Spí do oběda, o domácnost se stará chůva, která ráno odveze děti do školy, připraví jim svačiny i večeři a uklidí celý byt. Já pak o víkendu vařím a dodělávám zbytek. Přitom dcery už jsou velké – nepotřebují, aby je někdo vodil za ručičku.
Když jsem manželce řekl, že chůvu už nepotřebujeme, odpověděla, že „ještě chvíli“. Pak jsem zjistil, že jí bez mého vědomí slíbila práci „doživotně“. A že až dcery odejdou, stane se z ní hospodyně na plný úvazek. Manželka tvrdí, že chůva je „jako rodina“ a bylo by nefér ji propustit. Jenže já mám pocit, že to není o dobročinnosti, ale o lenosti.
Když jsem jí to vyčetl, obrátila to proti mně. Tvrdí, že přeháním, že jsem v krizi středního věku. Že všechno je perfektní a není co měnit. A že bych zničil život našim dcerám, kdybych ji opustil. Ale co znamená „bojovat za vztah“, když odmítá jakoukoliv změnu?
Cítím se provinile, že vůbec přemýšlím o odchodu od ženy, která má zdravotní problémy. Ale zároveň si říkám – nemám právo i já mít vedle sebe partnerku, která mě podpoří? Nemám právo nebýt jen ten, kdo táhne a dává, zatímco druhý jen bere?
Někdy mám pocit, že mě manipuluje, že si všechno omlouvá nemocemi, a já už ani nevím, co je pravda.
A tak se ptám sama sebe – jsem sobec, když uvažuju o rozchodu, nebo je sobecké chtít po mně, abych v tomhle pokračoval donekonečna?
Napsat komentář