Jmenuju se Martina, je mi 36 let a s manželem Pavlem máme třináctiletou dceru Aničku a osmiletého Honzíka. Včera ráno začal den úplně šíleně. Pavel si pozval kamaráda a jeho dvanáctiletého syna, aby si hrál s Honzíkem. Já jsem byla vzhůru pozdě kvůli hádce s manželem přes koncert a byla jsem opravdu unavená, takže jsem neměla energii hlídat děti. Pavel a jeho kamarád je nechali napospas samým sobě.
Když jsem se sprchovala, kluk začal Aničku neustále otravovat hlukem a její prosby ignoroval. Není to poprvé – před pár dny mu házel věci a schoval její skútr, když měla podvrtnutý kotník. Tentokrát už Anička praskla a kluka udeřila do břicha. Neobhajuju násilí, ale tenhle výbuch byl reakcí na dlouhodobé šikany.
Pavel byl vzteky bez sebe, chtěl ji potrestat tím, že jí nedovolí ukázat králíky na zítřejší výstavě – na tom pracovala měsíce. Já s tím nesouhlasila, chtěla jsem ji jen omezit na elektroniku a omluvu. Hádka vygradovala, já jsem se cítila jako lvice chránící své dítě, a když odešel do své kanceláře v našem společném ateliéru, došlo mezi námi k naprosto neuvěřitelné konfrontaci.
Řekla jsem něco o rozvodu – hlavně kvůli jeho slovům, že mě nepotřebuje a že jsem nahraditelná. Pavel mi pak poslal několik zpráv, které mě úplně šokovaly – mluvily o duchovní realitě, o mém „zničení“ jeho srdce, a dokonce poslal zprávu i dceři, že už nemůže být se mnou. Anička začala okamžitě plakat, seděly jsme spolu na lavičce před výstavou králíků a já musela vysvětlovat jejím kamarádkám a jejich maminkám, proč je Anička v slzách.
Naštěstí ji její kamarádky podpořily a dokázala se připravit na výstavu. Ale já jsem stále v šoku – nemůžu pochopit, proč Pavel nenechal osobní neshody stranou kvůli dceři.
A teď sedím doma a přemýšlím: šla jsem příliš daleko, když jsem zmínila rozvod? Nebo je to jediný způsob, jak ochránit sebe i svou dceru?
Napsat komentář