Jmenuju se Lukáš, je mi 20 a půl roku chodím s Terezou. Na začátku to mezi námi jiskřilo – psali jsme si dlouho do noci, smáli se u kafe, byla v tom ta krásná nová energie. Jenže pravda je, že když jsme se poznali, nebyla jediná dívka, se kterou jsem si psal. Bylo to takové období hledání, prostě nezávazné seznamování. Po měsíci jsem ale s druhou slečnou kontakt utnul, protože mi bylo jasné, že Tereza je ta, kterou chci.
Myslel jsem si, že když jsem to Tereze přiznal, byl to důkaz férovosti. Jenže ona se k tomu pořád vrací. Říká, že jsem jí nikdy neřekl přesně, jak dlouho to trvalo, že jsem „emocionálně nezodpovědný“ a že prý jsem jen typický chlap, co má pocit, že má dívky u nohou. Tyhle slova mě strašně zabolela – nikdy bych si nedovolil ji takhle shazovat.
Nebyla to první hádka kvůli věci, která mi připadala malá, ale tentokrát to zašlo dál. V návalu vzteku mi řekla, že by taky mohla chodit s jiným, když jsem to udělal já. Pak se smála, že to byl „jen vtip“. Jenže já ten vtip slyším v hlavě pořád.
Chtěl jsem to ukončit, ale když začala plakat, zlomilo mě to. Prosila, ať jí dám šanci, že jestli ji miluju, měl bych jí odpustit. Řekl jsem, že to zkusím, ale upřímně – nevím, jestli dokážu zapomenout. Studujeme každý v jiném městě, vidíme se málo a mě přepadá strach: co když se s někým opravdu sejde?
Miluju ji, ale zároveň si nejsem jistý, jestli tenhle vztah stojí na pevných základech. Jsem hlupák, že pořád doufám, nebo je to jen normální krize, kterou musíme překonat?
Napsat komentář