Můj přítel chce, abych kvůli jeho spánku rušila spolubydlící. Jenže já odmítám být ta neohleduplná

Je mi 28 let a už třetím rokem bydlím v pražském bytě se svou nejlepší kamarádkou Janou. Nájem si dělíme rovným dílem, obě jsme spokojené – ona chodí do kanceláře, já pracuju z domova. Až donedávna fungovalo všechno bez problémů.

Mám přítele Tomáše (32), se kterým chodím už čtyři roky. Přijíždí za mnou tak jednou za týden, dva, a vždycky tu pár dní zůstane. Jana s tím nikdy neměla problém – několikrát mi sama řekla, že jí to nevadí, což jsem si hrozně vážila.

Jenže poslední měsíce se to začalo komplikovat. Moje práce vyžaduje, abych dělala ranní meetingy podle amerického času. Takže tři dny v týdnu vstávám ve 4:30 ráno a už kolem půl šesté vedu první poradu přes videohovor. Mluvím hodně, protože schůzky vedu já. Když je Tomáš u mě, nasadí si špunty do uší a snaží se dospat. Já sedím zavřená ve svém pokoji, aby Jana, která spí vedle, měla klid.

Normálně kolem osmé, když se Jana probudí, si přesunu počítač do obýváku a tam pokračuju. To nikomu nevadí. Ale Tomáš si začal stěžovat, že moje ranní hovory mu ničí spánek. Chtěl, abych od začátku seděla v obýváku – prý když budu mluvit tišeji a s nasazenými sluchátky, Jana nic neuslyší. Jenže já vím, že by ji to určitě budilo, a přijde mi nefér riskovat, že se bude cítit jako vetřelec ve vlastním bytě.

Navrhla jsem Tomášovi pár kompromisů – ať jde spát dřív, nebo ať si zkusí pořádná protihluková sluchátka. Dokonce jsem mu nabídla, že až vstanu, může se přesunout do obýváku on a já zůstanu v ložnici. Ale všechno odmítl. Nakonec mi vmetl, že jsem „přecitlivělá na Janu“ a že bych měla myslet hlavně na něj.

Jenže já vím, že Jana je ta, kdo tu se mnou platí nájem a kdo tu žije každý den. Tomáš je host. Nechci, aby naše přátelství kvůli jeho nespokojenosti dostalo trhliny.

A tak stojím před otázkou: jsem já ta špatná, že odmítám kvůli jeho spánku budit svou spolubydlící? Nebo je naopak Tomáš ten, kdo by měl pochopit, že v tomhle bytě nejsme jen my dva?