Jmenuju se Petra, je mi něco přes dvacet let a mám kamaráda Honzu, se kterým jsme byli nerozluční téměř dvacet let. Vždy jsme si mohli svěřit cokoliv – od hloupostí, přes vztahy, až po opravdu osobní věci. Věřila jsem, že všechno, co mu řeknu, zůstane mezi námi.
Jenže když se Honza seznámil se svojí první vážnou přítelkyní, něco se změnilo. Najednou mi přišlo, že všechno, co mu řeknu, končí u nich jako „téma k hovoru“. Ne, nikdy jsem mu nedala svolení, aby moje soukromé věci byly palivem jejich konverzací. Moje sdílené příběhy – věci, které jsem považovala za důvěrné – teď slouží jen jako zábava pro jeho vztah.
Navíc jsme si vždycky byli odlišní. Honza je introvertní, zaneprázdněný prací, magisterským studiem, fitkem a Netflixem, zatímco já jsem vždycky byla spontánní, cestovala, chodila ven, experimentovala a poznávala nové lidi. Naše rozdíly nás kdysi bavily a náš přátelský vztah díky nim vzkvétal – vyzývali jsme se, otevírali nové pohledy a mohli být upřímní bez odsuzování.
Teď mám pocit, že mé zkušenosti a zážitky pro něj nejsou skutečnou součástí mého života, ale jen materiál k „povídání si“ s přítelkyní. Cítím se zrazená a už nevím, jestli chci udržovat přátelství, ve kterém už nemám pocit důvěry.
Uvažuji, že se od něj odstřihnu, a přitom mě trápí otázka: Jsem sobecká? Nebo je čas chránit sebe a své soukromí?
Napsat komentář