Jmenuju se Klára, je mi 31 let a s manželem máme dvě malé děti – rok a půl a tři měsíce. Takže si asi dokážete představit, jak vypadá náš denní režim. Ráno startujeme už v půl sedmé, a to i o víkendu.
Já pracuju na půl úvazku a zbytek času jsem doma s dětmi. Můj manžel má plný úvazek a k tomu ještě dvakrát týdně večerní školu. To by samo o sobě bylo dost, ale on si navíc chodí dvakrát týdně ven s kamarády – jednou přes den a jednou večer, kdy se domů vrací pozdě v noci, často právě v pátek nebo sobotu. Já mám jednou týdně dvě hodinky pro sebe – kurz, kam chodím kvůli svému koníčku. V té době děti hlídají moji rodiče, protože manžel je na škole.
Problém je, že o víkendech se manžel dožaduje, abych děti držela úplně stranou, aby se mohl vyspat. Jenže naše ložnice je nejblíž obýváku a koupelně, takže když se děti rozběhnou za hračkami nebo potřebují na nočník, hluk se prostě ozve. Manžel mi vyčítá, že jsem bezohledná, a vyžaduje, abych děti držela mimo obývák a koupelnu, dokud se sám nevyspí – klidně i do desíti dopoledne. A hlavně, abych je nenechala plakat nebo křičet.
Řekla jsem mu, že do osmi se snažím udržet klid, ale pak už je to prostě nemožné. Dvě malé děti nejsou plyšáci, které jde na povel ztišit. Nabídla jsem mu řešení – ať si vezme špunty do uší, přestěhuje se o víkendech do hostinského pokoje, nebo ať prostě jde dřív spát. Ale nebudu celé hodiny našlapovat po bytě po špičkách jen proto, že se chce po tahu s kamarády dospat.
On tvrdí, že jsem necitlivá a že bych mu měla vycházet víc vstříc. Já ale cítím obrovskou frustraci – já sama si dlouhé spaní dovolit nemůžu a ani nevím, kdy jsem se naposledy vyspala do růžova. A místo podpory slyším jen výčitky.
Tak si kladu otázku – jsem já ta špatná, že se odmítám obětovat pro jeho „víkendový luxus spánku“, nebo by měl spíš on pochopit, že s dvěma malými dětmi už prostě žádné vyspávání do oběda neexistuje?
Napsat komentář