Jsem Lucie (32) a s manželem Petrem máme dvě děti – dvouletého Matýska a roční Aničku. Oba jsou zlatíčka, ale vstávají v šest ráno. Každý den. Ať je pondělí nebo sobota.
Naše situace je taková: já pracuji na půl úvazku, zbytek času jsem doma s dětmi. Petr pracuje na plný úvazek a ještě studuje dva večery v týdnu. K tomu si ale chodí dvakrát týdně s kamarády – jednou přes den, jednou večer, většinou v pátek nebo v sobotu. Já mám jen jeden večer pro sebe, kdy chodím na keramiku, a v tu dobu hlídají děti moji rodiče, protože Petr je na škole.
Ráno většinou vstávám já. Petr se k dětem přidá možná jednou za dva měsíce, když už opravdu padám na pusu. Nevadí mi to, říkám si, že si aspoň odpočine. Jenže poslední dobou je na mě hrozně naštvaný, že ho děti budí. Naše ložnice je sice trochu bokem, ale nejblíž k obýváku, kde mají hračky, a ke koupelně. A Petr chce, abych je tam nepouštěla, dokud se nevzbudí – obvykle kolem deváté, někdy i později. A prý je moje vina, když křičí nebo brečí, že on nemůže spát.
Snažila jsem se vyjít vstříc. Řekla jsem mu, že do osmi se je pokusím držet tiše a mimo tyhle místnosti. Ale on tvrdí, že to nestačí. Že jsem bezohledná.
A já už bouchla. Řekla jsem mu, že pokud chce spát nerušeně, ať si vezme špunty do uší, přestěhuje se do hostinského pokoje, nebo prostě chodí dřív spát a občas vynechá pánskou jízdu. Ale já nebudu každou sobotu a neděli chodit po špičkách po vlastním bytě, jen aby se pan manžel vyspal.
Upřímně – miluju ho, vím, že to má s prací a školou náročné. Ale přijde mi, že zapomíná, že máme dvě malé děti, které nejsou vypínač, aby je někdo „ztišil“. A že já jsem taky jen člověk, který by si občas rád odpočinul.
Napsat komentář