Jmenuju se Adéla, je mi 24 let a s Tomášem jsem spolu už pět let. Poznali jsme se během pandemie na online fóru – hráli jsme role, psali příběhy a postupně se z nás stali přátelé. Ten rok mě požádal, jestli s ním chci chodit, a já souhlasila.
Zpočátku jsem byla skeptická, vztahy na dálku mi přišly těžké, ale našli jsme si svůj rytmus – videohovory, hry online, nekonečné zprávy každý den. Nebylo mi nikdy líto, že jsme se fyzicky tolik nevídali, jen jsem si tajně přála, abychom se někdy mohli obejmout.
Teď, po pěti letech, oba už jsme po škole, hledáme stabilnější práci, žijeme u rodičů, přispíváme do domácnosti a někdy si koupíme malý dárek nebo hru. A přesto… jsem si uvědomila, že nechci být dál s Tomášem. Ne že bych ho nemilovala – miluju – ale prostě vidím, že náš život na dálku mi nedovolí dělat věci, po kterých toužím. Chtěla bych se někam přestěhovat, mít rodinu, někoho vedle sebe každý den. S Tomášem je to stále „někdy“ – někdy v budoucnu, kdy se snad uvidíme, až bude lepší práce, až se ušetří peníze, až se přesuneme… a já už nechci čekat.
Za poslední rok jsem poznala nové lidi, začala chodit ven, cvičit, víc si užívat života a uvědomila jsem si, že chci sdílet tyhle chvíle s někým, kdo je tu se mnou teď, ne za několik let.
Cítím se provinile, miluju ho, ale… byla bych sobecká, kdybych čekala dál?
Napsat komentář