Jmenuju se Jana, je mi 32 a půl roku chodím s Petrem. Je mu 30 a pracuje tvrdě – dlouhé směny, náročná práce, a když večer přijde domů, je utahaný na kost. Jenže má problém – špatně usíná. A já jsem ten problém ještě zhoršila.
Vždycky říká, že pozná podle mého dechu, kdy začínám klimbat. A právě v tu chvíli se stane něco: začnu mluvit, vrtět se, stáhnout z něj peřinu, prostě udělat neklid. Nechci to dělat schválně, ale je to tak. V momentě, kdy je konečně těsně před spánkem, ho vytrhnu zpátky do reality. A pak už neusne.
Na začátku našeho vztahu na mě dokonce jednou zakřičel. Tvrdil, že už dál nezvládne, když mu bourám jedinou šanci na odpočinek. Já to brala jako přehnanou reakci, ale teď už vím, že to myslí vážně. On potřebuje spát, zatímco já toužím po kontaktu – chci si povídat, tulit se, ještě chvilku být spolu, i když jsme spolu celý večer vařili, jedli a povídali si.
Jenže poslední týdny je to horší. Petr se rozčiluje, že to snad dělám naschvál. A já se cítím provinile i zraněně zároveň. Chci být blízko, ale místo toho mezi nás padá stín hádek a nevyspání. On říká, že jestli se to nezmění, odejde.
A já? Ležím vedle něj, koukám do stropu a ptám se sama sebe: Můžu změnit svoje chování kvůli lásce, nebo nás tenhle obyčejný spánek jednou rozdělí?
Napsat komentář