Líbala jsem se s kamarádkou naschvál. Teď mi píše milostné básně Je mi sedmnáct, nikdy jsem nikoho neměla – a teď nevím, jestli mám vůbec právo to s ní ukončit. Nebo jsem sobecká kráva?

Jmenuju se Anna a je mi sedmnáct. Nikdy jsem nikoho neměla – ani vztah, ani nic vážnějšího. Takže když mě před měsícem na TikToku našla Terka, taky sedmnáct, a začala mi psát, byla jsem trošku naivní. Možná moc.
Terka už má zkušenosti. Měla už několik holek, ví, co chce, a od začátku byla strašně intenzivní. Hned první den mi psala, jak je do mě zbláznělá, jak jsem krásná, jak si mě představuje „“v budoucnu““. Bylo mi to divný, ale říkala jsem si, že prostě nevím, jak by to mělo vypadat. Že jsem možná jen neschopná milovat.
Problém je, že bydlíme daleko od sebe. Takže jsme spolu volaly přes Zoom, psaly si, usínaly na hovorech. Terka mi zasypávala komplimenty, flirtovala, plánovala naši budoucnost. A já? Já jsem pořád cítila divný tlak v žaludku.

První rande bylo katastrofa.
Terka byla od začátku hrozně dotěrná – chtěla měhned políbit, sahat na mě, objímat. Já jsem odmítla a cítila jsem se trapně a divně skoro celou dobu. První věc, kterou jsem po tom řekla holkám, byla: „Nevím, jestli bych s tím měla pokračovat.““
Ale pak jsem si zase říkala: Možná si jen musím na lásku zvyknout. Možná to přejde, až ji budu víc znát.
Takže jsem to táhla dál.
A pořád jsem k ní nic necítila. Vůbec nic.

Terka mi psala pořád. Každou chvíli. Volala mi, stalkovala moje Instagram stories, a když jsem jí chvíli neodpovídala, psala mým kamarádkám. Dusilo mě to. Ale zároveň jsem si říkala, že jsem možná jen divná. Že to tak má být.
Včera jsem měla narozeniny – sedmnáctiny. Terka přijela. Přinesla mi dárky. Jeden z nich bylo srdíčko s mým iniciálou, které sama vyrobila, a dopis s citátem z toho seriálu You – „Zavolej mi, kdykoli budeš chtít.““
(Jo, z You. Z toho seriálu o stalkerovi.)
Zase mě chtěla políbit. Zase jsem odmítla. Ale cítila jsem se špatně. Jako bych jí něco dlužila. Tak jsem se k ní na chvíli přitulila. A celou dobu, co jsme se mazlily, jsem si v hlavě opakovala: „Tohle je divný. Tohle je strašně divný.““
Dokonce jsem si začala myslet, že možná jen nemůžu přijmout, že jsem queer. Že problém je ve mně.

Pak přišly holky. A při dortu a zpívání „Má Anička narozeniny““, Terka mě zezadu objala. Holky to natočily na video.
A já vypadám na tom videu jako někdo, kdo se chce odpařit.
Pořád jsem se rozhlížela, přešlapovala, nedívala se na ni – i když jsem ji jednou objala zpátky. Moje tělo prostě křičelo: „Nechci to.““

A teď to hlavní.
Když Terka odešla, zůstalo u mě pár holek včetně mojí nejlepší kámošky Lucky, co se známe šest let. A my se s Luckou, jako blbost, na vteřinu políbily na pusu. Pro srandu. Nahrála jsem to na close friends na Instagramu.
Terka to viděla.
A poslala mi celou básničku.
Vážně. Báseň. O tom, jak je žárlivá. Jak ji to bolí. Jak se bojí mě ztratit. Jak bez mě nemůže spát.
Známe se měsíc. Měsíc! Ani spolu nejsme!

Teď si říkám: Jsem sobka, že to chci ukončit? Nebo mám prostě právo říct dost?
Možná jsem jen neschopná cítit lásku. Možná je problém ve mně. Možná jsem jen vystrašená.
Nebo možná je problém v tom, že Terka mi píše milostné básně po měsíci známosti a já od ní dostávám citáty ze seriálu o stalkerovi.
Holky, pomozte. Jsem ta zlá?