Bydlím se svým přítelem už půl roku. Je nám dvacet něco, on je o dva roky mladší než já. Máme úplně jiné pracovní směny – já se vracím domů večer vyčerpaná, on už bývá v posteli. Přesně tak tomu bylo i ten večer.
Měla jsem za sebou příšernou směnu, v práci stres a chaos. Těšila jsem se, že si lehnu vedle něj, vypovídám se a pak se jen přitulíme a usneme. Potřebovala jsem cítit, že je mi oporou. Jenže místo toho začal být hned „haptický“. Hladil mě, dotýkal se mě – ale já prostě nebyla v náladě. Říkala jsem mu několikrát jasně: „Promiň, nemám chuť. Jsem unavená, jsem vystresovaná.“ Jenže on nepřestal. Byl dotěrný a já se cítila víc a víc nepříjemně.
Pak otočil situaci proti mně. S úšklebkem pronesl: „Tak ráno tě dostanu.“ Jako by neexistovalo moje „ne“. A když jsem se bránila dál, snažil se mě přesvědčit: „Jen mi to podrž, to přece není sex. To není ani nic sexuálního.“ V tu chvíli jsem už byla úplně naštvaná i znechucená. Řekla jsem mu: „Respektuj mě, prosím.“ A on? Začal fňukat, že mu nikdy nechci vyjít vstříc.
Skončilo to hádkou. Vyčetl mi, že všechno zveličuju, že jsem přecitlivělá. Jeho oblíbená fráze je: „Děláš z komára velblouda.“ Nakonec uraženě pronesl: „Tak mě vůbec nechytej!“ – a otočil se ke mně zády. Já si vzala polštář a šla spát na gauč.
Cítila jsem se mizerně. Ne proto, že bych mu „ublížila odmítnutím“, ale proto, že mi opět dal najevo, že moje „ne“ pro něj není dostatečný důvod. Přitom ví, že před menstruací prostě nebývám naladěná. A není to tak, že bych mu odpírala blízkost – naposledy jsme spolu spali čtyři dny zpátky.
Ale já nechci žít ve vztahu, kde musím mít pocit, že jsem „divná“ jen proto, že nemám zrovna chuť. Chci žít ve vztahu, kde moje nálada a hranice mají stejnou váhu jako jeho touhy.
Napsat komentář