Je mi šestatřicet a myslela jsem, že tohle bude ten pravý. Petrovi je čtyřicet čtyři, potkali jsme se během covidu a bylo to jako z filmu – spadli jsme do toho po uši. Po pár měsících se ke mně nastěhoval. Do mého baráku, který jsem si sama koupila.
Máme spolu malého syna. Celkem nás tu žije pět – já, Petr, náš syn a moje dvě starší děti. Pracuju na plný úvazek, běhám jako smyslů zbavená, a on? On brigádničí na živnosťák.
A tady začíná problém.
Všechno dělám já. Úplně všechno. Nákupy, praní, vaření, úklid. Ráno vstanu, obléknu děti, hodím prádlo do pračky, vyběhnu do práce, večer nakoupím, uvařím, uklidím, uložím děti. A mezitím? Petr sedí u počítače nebo vyrazí do Kauflandu – a přinese chipsy a čokoládu sobě a své dceři. Nikdy neplánuje večeři pro rodinu.
Když se ho na to zeptám, řekne: „Tak já si budu vařit sám, ne?““
Jenže to mi nepomůže nakrmit pět lidí každý den, Petře.
Občas pomůže – ale jen po hádce. A ty hádky jsou hrozné. Mlčení. Týdny ticha. Dokud se necítím, že se z toho zbláním. Pak vybuchnu, on začne být milý, pomůže s úklidem, uvaří dvakrát za týden… a pak zase nic. A když se na něj mračím po týdnu dřiny, řekne mi, že jsem náladová a že moje výkyvy nálad jsou nesnesitelné.
Že jsem psycho. Že si neustále hledám důvody cítit se nešťastná. Že si vymýšlím problémy, abych mohla být naštvaná.
Snažila jsem se. Začala jsem komunikovat dřív, než ve mně naroste vztek. Omlouvala jsem se, když jsem byla nevrlá. A víte, co se stalo? Teď to používá proti mně – jako důkaz, že jsem blázen.
Před pár lety jsme se zasnoubili. Ale Petr pořád odkládá svatbu, protože prý „musí dořešit svoje věci““.
Nedávno jsem se ho zeptala, jestli by byl ochotný podepsat předmanželskou smlouvu – aby můj dům zůstal můj, kdybychom se rozešli. Víte, pro jistotu.
Vyletěl: „Takže všechno, co jsem do toho baráku dal, a já nedostanu nic?““
Jenže on do toho baráku nic nedal. Nic.
Všechny rekonstrukce plánuju a platím já, protože on tvrdí, že „to není potřeba““. A když náhodou někde přiloží ruku k dílu, pak mi to při hádce vyčítá, jako by to celé platil.
Říká, že platí „polovinu hypotéky““. Ale ne – on platí část účtů. Jako spolubydlící. Kdyby bydlel v nájmu, taky by neměl nárok na půlku baráku pronajímatele, ne?
A přitom mě tvrdí, že ho miluje. Že jsme posedlí jeden druhým. Ale nedostávám květiny, neplánuje nic, nevěnuje mi pozornost – pokud zrovna není u nás jeho dcera, pak jsem úplně vzduch. Řekne mi, že „náš vztah je priorita před dětmi““ – ale platí to jen pro moje děti, ne pro tu jeho.
Každých pár týdnů propadneme do toxického cyklu: on se stáhne, já prosím o náklonnost, cítím se zoufalá. Pak hádka. Pak ticho. Pak se vše vrátí k normálu na chvíli… a znovu.
Nevěří. To je asi to nejhorší slovo, které mě v hlavě odříkávám celé měsíce.
Ptám se sama sebe: Očekávám moc? Jsem šílená?
Petr nepodvádí, nechodí pořád ven s kámošema – ale začínám si uvědomovat, že to je přece naprosté minimum, ne zásluha.
Možná se jen bojím být sama. Možná budu litovat, že jsem to vzdala, protože jsem si to všechno vymyslela a on vlastně není tak špatný.
Nebo možná jen chci sendvič. Prostě jednou přijít domů a najít hotovou večeři, čistý barák a partnera, který nemlčí.
Je to moc chtít?
Napsat komentář