Je mi dvaadvacet, mám tříletého syna a partnera, kterého miluji. Ale když si představím další miminko, vidím jen sebe – jak to všechno táhnu úplně sama. Jsem sobecká?
Jmenuju se Markéta, je mi dvaadvacet a s mým přítelem Davidem jsme spolu šest let. Nejsme svatí, ale máme spolu tříletého syna Matěje. A David teď chce další dítě.
Já ne.
Otěhotněla jsem v osmnácti.
Studovali jsme oba, měli celý život před sebou. Řekla jsem Davidovi, že dítě si nechám – ať už se rozhodne jakkoli. Nabídla jsem mu dvě možnosti: zůstat a vychovávat ho se mnou, nebo odejít bez výčitek a bez alimentů. Žádné drama, žádné tlaky.
Byl mladý. Chtěla jsem, aby měl svobodu rozhodnout se.
Rozmýšlel si to – a nakonec zůstal.
Matěje jsme měli v roce 2022. Jeho porod byl trauma – akutní císařský řez, tři měsíce na jednotce intenzivní péče pro novorozence, strach o jeho život každý den.
A pak jsem se o něj starala sama.
I když jsem byla na mateřské, čerstvě po operaci, vyčerpaná, vystrašená – David chodil do práce a večer „odpočíval“.
Zpočátku pomáhal víc. Ale postupem času to opadlo. Teď, když Matěj slavil tři roky, si dovedu spočítat na prstech obou rukou, kolikrát mu David vyměnil plínku.
Doslova. Na prstech.
Takhle to vypadá náš běžný den:
Já vstávám, oblékám Matěje, připravuju mu snídani, vodím ho do školky, makám na full time v práci od devíti do pěti, pak vyzvedávám Matěje, vezu ho na kroužky, vařím večeři, uklízím, koupám ho, čtu mu pohádku, uložím ho.
David? Přijde z práce a „odpočívá“.
Když se Matěj chce s ním mazlit nebo si hrát, David se naštve, že ho „otravuje“. Řekne mu, že je unavený. Že potřebuje klid.
Miluji Davida. Opravdu. Je dobrý člověk. Vydělává víc než já, oba přispíváme zhruba stejně na domácnost. Má víc dluhů než já, takže chápu, že musí makat.
Ale rodičovství? To je skoro výhradně na mně.
A pak přišel minulý rok.
Začátkem roku 2024 jsme to zkusili znovu – chtěla jsem dát Matějovi sourozence. Otěhotněla jsem.
A potratila.
Zasáhlo mě to hrozně. Ještě jsem se s tím úplně nevyrovnala.
A teď David tlačí.
Posledních šest měsíců se mě pořád dokola ptá: „Tak co, zkusíme to? Další miminko?“
Říkám mu: „Dave, je nám dvaadvacet. Máme čas.“
A on: „Já nechci děti s velkým věkovým odstupem. Matějovi jsou už tři, musíme na to jít teď.“
Znovu: „Je nám dvaadvacet!“
On: „Ano, ale já nechci, aby byly děti víc než tři roky od sebe.“
A tady je jádro pudla:
Já všechno dělám sama.
Teď mám jedno dítě – a už to sotva zvládám, protože David skoro nepomáhá.
Co se se mnou stane, když jich budu mít dvě?
Kdo bude vstávat v noci? Já. Kdo bude kojit, nebo dávat láhev? Já. Kdo bude přebalovat, utěšovat, nosit miminko, zatímco zároveň běhá za batoletem? Já.
David bude „odpočívat“. Protože je unavený z práce.
A já ne?
Když mu to říkám, odpovídá, že „až bude další miminko, bude to jiný“. Že „tentokrát bude víc pomoct“.
Ale já mu nevěřím.
Viděla jsem, jak to dopadlo s Matějem. A vím, jak to dopadne znovu.
Takže jsem mu řekla: „Možná si na to brzo budu připravená. Možná ne.“
Protože upřímně? Teď si to představit nedokážu.
Miluji Matěje. Ale rodičovství se mnou zaseklo. Jsem vyčerpaná, osamělá, utahaná. A když si představím další miminko – vidím jen sebe. Jak to všechno opět táhnu úplně sama.
Holky, jsem sobecká?
David mě miluje. Je dobrý táta – na svůj způsob. Nepije, nepodvádí, chodí do práce, finančně přispívá.
Ale já cítím, že „dobrý táta“ by měl dělat víc než jen existovat v domě a občas si s dítětem prohodit pár slov.
A zároveň – mám právo odmítnout mu další dítě jen proto, že mi rodičovství připadá těžké?
Nebo mám právo říct ne, dokud se nezačne chovat jako rovnocenný rodič?
Nevím. Prostě nevím.
Napsat komentář