Jmenuju se Anna, je mi 22 let a právě dokončuju poslední rok vysoké školy. Od roku 2022 pracuju na částečný úvazek a šetřím každý halíř. Málo chodím ven, skoro nenakupuju, a pořád bydlím doma u rodičů – všechno proto, abych měla našetřeno, až se po škole nastěhuju do vlastního bytu. Teď mám odloženo asi 150 000 korun – moje „nouzová rezerva“ pro případ, že něco selže, až se osamostatním.Minulý týden měl můj starší bratr Honza (26) nehodu na kole. Naštěstí je v pořádku, jen má pár odřenin, ale kolo je na odpis. Potřebuje nové k práci, a tak přišel za mnou, jestli mu nemůžu půjčit 75 000 korun. Problém je, že Honza má historii půjček, které nikdy nevrátil – rodiče mu vždy všechno odpustili a nechali být.
Řekla jsem ne. A Honza vybuchl. Říkal mi, že jsem sobecká a že přece teď peníze nepotřebuju, protože bydlím doma zadarmo. Rodiče se postavili víceméně na jeho stranu – že „rodině se pomáhá“ a že já si můžu peníze vždycky naspořit znovu. Mamka přidala klasickou výčitku svědomí: „Až se nastěhuješ do svého bytu a necháš bratra trápit, budeš toho litovat.“
Teď je doma napětí. Připadám si, jako bych schraňovala hromady peněz, zatímco bratr je v krizi. Jenže pro mě nejde o sobectví – je to jediná rezerva, kterou mám na start vlastního života.
A tak teď sedím a přemýšlím: udělala jsem špatně, že jsem mu nepůjčila? Nebo je to poprvé, kdy opravdu musím myslet jen na sebe a svou budoucnost?
Napsat komentář