Je mi devatenáct a už několik let jsem byla zamilovaná do jednoho kluka ze střední. Říkejme mu Lukáš. Od třetího ročníku jsem o něm básnila a přála si, aby si mě všiml. A letos na jaře se to opravdu stalo – dali jsme se dohromady.
Jenže realita po maturitě je úplně jiná, než jak jsem si ji malovala. Já jsem nastoupila na vysokou, mám jasné cíle a představu, kam se chci po škole dostat. On? Práci si zatím moc nehledá, a dokonce možná přišel o tu brigádu, kterou měl – pořád vlastně neví, jestli ho vyhodili, nebo ne.
Místo toho sní o tom, že bude streamer. Hodiny tráví u počítače, natáčí hraní her a je přesvědčený, že jednou prorazí. Když jsem mu zkusila říct, že mám obavy, odbyl mě tím, že mu „ničím sny“.
Jenže já se bojím, že jestli to takhle půjde dál, zatímco já budu makat na studiu a budoucí práci, on zůstane stát na místě – a stáhne mě s sebou. Miluju ho, ale zároveň mám pocit, že jsme každý někde úplně jinde.
A tak přemýšlím: mám mu dál věřit a doufat, že se časem vzpamatuje? Nebo mám radši odejít, dokud je ještě čas?
Napsat komentář