Viděl jsem ji odcházet s cizím chlapem. A pak jsem vybouchl

Myslel jsem, že je to láska. Teď nevím, jestli jsem byl jen hračka – nebo jsem si to celé vymyslel. A pořád se z toho nemůžu dostat.
Je mi dvaadvacet a tohle byla moje první velká láska. Aspoň jsem si to myslel. Jmenovala se Petra a potkali jsme se před třemi lety.
Zpočátku to bylo jako ze snu. Trávili jsme spolu skoro každý den – procházky po Praze, večeře, filmy u ní doma, ranní kafe před prací. Byla všude. Stala se mým světem.
A pak přišel ten rozhovor.
Petra mi řekla, že potřebuje prostor. Že chce víc času sama pro sebe, že jsme spolu pořád a ona potřebuje „najít zpátky svoji nezávislost“.
Souhlasil jsem. Co jiného mi zbývalo? Myslel jsem, že je to normální – že prostě potřebuje občas oddychnout. Tak jsme se začali vídat obden. Pak párkrát týdně. Pak jednou týdně.
A najednou jsme se skoro neznali.

Potkávali jsme se ještě v partách – společní kámoši, večírky. Jednou na jedné takové akci jsem si myslel, že je mezi námi pořád ještě něco. Že to přece jen funguje.
Pak jsem ji viděl tančit s jiným chlapem.
Objímal ji. Smála se. A já jsem stál opodál a cítil jsem se zrazen, ponížen, trapný.
Předtím jsme si o tom bavili – řekl jsem jí, že by mě štvalo, kdyby tančila s jinými chlapy. Ona nesouhlasila. Řekla, že to pro ni není problém a že si nechá dělat, co chce.
Měl jsem to vzít jako varovný signál. Že to mezi námi prostě nefunguje. Ale já jsem doufal. Pořád.

Pak přišel ten den, co mě dostal úplně.
Jel jsem pro ni k baráku – měli jsme se sejít. Zastavil jsem u jejího domu a díval se, jak vychází ven.
A nebyla sama.
S ní vyšel nějaký chlap. Nikdy jsem ho předtím neviděl. Smála se na něj – tím způsobem, jakým se na začátku smála na mě. Ten pohled. Ta energie.
Řekla mi pak, že to byl „jen kámoš“. Ale já to viděl. Viděl jsem, jak se na něj dívá.

Zaseklo se mi srdce. Vyrazil jsem odtamtud a už jsem s ní nikdy nepřehodil slovo. Zablokoval jsem ji, ignoroval, přestal chodit na místa, kde by mohla být.
Ale nevyřešil jsem to.
Petra pak říkala kámoškám, že jsem byl „nejistý“. Že jsme „ani nikdy oficiálně spolu nebyli“.
A to mě děsí nejvíc. Protože – co to všechno teda bylo?
Byl jsem jen hračka? Byl jsem náhradník, než najde někoho lepšího? Byl jsem přehnanej, že jsem se naštval kvůli tanci s jiným chlapem?
Možná jsem si to celé vymyslel. Možná jsem byl jen zoufalej kluk, co si myslel, že má vztah, když ve skutečnosti nic nebylo.

Je to tři roky a pořád se z toho nemůžu vzpamatovat.
Cítím se jako kus sraček. Že jsem ji ukončil takhle najednou, že jsem zmizel bez vysvětlení, že jsem ji nikdy neposlal ani jednu zprávu. Možná jsem byl sobec. Možná jsem měl bojovat.
Ale hlavně – jak mám teď věřit někomu jinému?
A hlavně sobě? Co když zase někoho zraním, protože se budu bát, že mě opustí? Co když už nikdy nikomu nedokážu věřit?
Holky, pomozte. Byl jsem přehnanej? Nebo jsem měl právo bejt naštvanej?
A hlavně – jak se z toho konečně dostat?