Stydím se za přítele pokaždé, když sedíme na schodech. Tentokrát jsem dala za pravdu sousedce – a on mi to neodpustil.

Bydlíme s přítelem v bytovce na kraji Brna. Máme takový zvyk – občas si večer sedneme na schody před bytem, zapálíme si cigaretu a povídáme si. Já ale pokaždé, když někdo potřebuje projít, okamžitě vstanu, abych uvolnila místo. Přijde mi to samozřejmé. On to ale dělá jinak – jen se trošku posune, takže dotyčný musí složitě proklouzávat kolem něj.

Už jsem mu několikrát říkala, že je to nezdvořilé a že by stačilo zvednout se. On ale vždycky odsekne, že to přece stačí.

Nedávno šla kolem naše sousedka, se kterou už dřív měl menší spory. Já jsem byla zrovna doma, slyšela jsem ale všechno. Ozvala se: „Hele, můžeš mě pustit?“ A on jen udělal ten svůj klasický „posun“. Ona se naštvala: „Proboha, můžeš se prostě zvednout?!“ Nakonec tedy vstal, ale ještě si brumlala, že to takhle s ním je pokaždé.

A já jí musela dát za pravdu. Když se vrátil domů, zeptala jsem se ho, proč se prostě nezvedl. Vymlouval se, ale já mu řekla, že jsem slyšela celé. Rozčílil se, že jsem ho nepřišla „bránit“. Jenže já se styděla. Přijde mi, že by bylo daleko víc „chlapské“ vstát a ušetřit si trapas. Navíc jsme se už dřív bavili o tom, že by měl spory se sousedkou spíš mírnit než je vyhrocovat.

Když se pak sousedka vracela, podívala se na mě a řekla: „Tak schválně, jestli tentokrát vstane.“ Přede mnou, přede všemi. Bylo to ponižující. On sice nakonec vstal, ale jen neochotně.

Doma jsem mu řekla, že mě to zklamalo. Že kdyby se role otočily a on by musel procházet kolem někoho, kdo by se jen neochotně posunul, taky by byl naštvaný. On ale tvrdil, že to místo stačilo. Já si myslím, že ne. Dokonce jsem mu řekla: „Kdyby se takhle choval můj syn, styděla bych se za něj. Očekávala bych od něj lepší vychování.“ To už se ho hodně dotklo.

Teď má pocit, že jsem se postavila na stranu sousedky proti němu. A já mu řekla na rovinu: ano, tentokrát ano. Protože měla pravdu. Nemůžu obhajovat chování, které je prostě neohleduplné.

Ale někdy přemýšlím – jsem já ta špatná, že jsem přiznala, že sousedka měla pravdu, i když to znamenalo jít proti vlastnímu příteli?