Už čtyři roky čekám na jedno jediné slovo od manžela. A začínám přemýšlet, jestli kvůli tomu náš vztah neskončí.

Je mi 27 a jsem skoro čtyři roky vdaná za svého manžela Martina (32). Jsme spolu dohromady osm let. Máme domek na vesnici, zahradu, dva psy… všechno vypadá idylicky. Jen děti jsme zatím neplánovali, i když jsme o nich chtěli začít uvažovat už letos. Teď ale nevím.

Moje „řeč lásky“ jsou slova. Potřebuju slyšet, že mě má rád. Potřebuju slyšet, že mi to sluší, že si váží, když mu připravím svačinu do práce nebo mu vyperu košile. Opakovaně jsem mu to říkala. Prosila jsem ho, aby mi občas něco pěkného řekl, aby mi k narozeninám napsal třeba pár vět do vlastnoručně vyrobeného přání. Každý rok mi slíbí, že se polepší. Chvíli to vydrží – den, týden – a pak zase nic.

Minulý víkend jsme byli na narozeninové oslavě dítěte našich známých v restauraci. Opravdu jsem si dala záležet – nalíčila jsem se, natočila vlasy, oblékla si šaty, ve kterých se cítím hezky. On nic. Žádné „sluší ti to“, žádné „vypadáš krásně“. Ještě před odchodem z domu jsem mu řekla, že mu to sekne. Jen se usmál a pronesl: „Mně to sluší vždycky.“ Celý večer ani slovo.

Doma jsem to nevydržela a znovu to otevřela. On se rozčílil, že z toho dělám problém, že přece nejde o nic velkého. Jenže já jsem mu vysvětlovala, že to pro mě znamená hodně, protože tak poznám, že jsem milovaná. A právě tohle teď necítím. On mi odsekl, že jestli chci komplimenty, mám si něco vyfotit na Instagram, a že když jsme svoji, měla bych přece „vědět“ a nepotřebovat to slyšet.

Nejhorší přišlo, když jsem mu řekla, že nejde jen o komplimenty vzhledu. Že mi nikdy ani nepoděkuje, když mu vařím kafe nebo dělám oběd do práce. Odpověděl, že vlastně ani neví, proč si mě vzal. A přiznal, že mi schválně komplimenty neříká, aby mě vyprovokoval – aby „dokázal svůj point“.

To mě zlomilo. Ne to, že zapomněl, ne že neumí lichotit. Ale to, že vědomě zvolil cestu, jak mi ublížit. Celý den se tváří, jako by se nic nestalo. A já sedím doma, se srdcem na kousky, a ptám se sama sebe:

Jsem opravdu přehnaná, když kvůli tomu přemýšlím o konci manželství? Nebo mám právo chtít muže, který se mnou nebude bojovat tím, že mi bude odpírat lásku v podobě jediného slova?